První, kdo se zabýval myšlenkou, že jde oči "spravit", byl na přelomu 19. a 20. století americký oční lékař Dr. Bates. Vzhledem k tomu, že oficiální stanovisko v optometrii bylo a stále ještě je, že zrak napravit nejde, byly tyto jeho názory považovány za kontroverzní.
Navzdory tomu ale nebylo možné utéct před jednou skutečností, a to, že v řadě případů opravdu ke zlepšení zraku došlo!
Jeden ze základních předpokladů doktora Batese bylo to, že každý typ vadného zraku je vždy doprovázen určitým mentálním stavem. Následný výzkum pak prokázal, že jisté mentální stavy provázejí konrétní zrakové vady. Z osobní zkušenosti vím, že zrak člověka je skutečně metaforou pro jeho duševní rozpoložení a že způsob, jak člověk žije, je přímo spjat s tím, jak vidí.
Pokud se podíváme na funkci očí z fyziologického hlediska, tak obecný odborný předpoklad je, že zaostření provádí čočka, resp. malé ciliární svaly, které upravují tloušťku čočky. Teorie doktora Batese ale říká, že oko pracuje spíš jako měchový fotoaparát. Tedy, že délku oční bulvy řídí přídavné oční svaly, které ji obklopují, a že napětí v těchto očních svalech lze uvolnit, což vede k ostřejšímu zraku. A zároveň k tomu dodává, že toto napětí ve svalech se přímo vztahuje ke konkrétnímu psychickému napětí.
Na těchto principech Batesovy metody pak stavěli další průkopníci zlepšování zraku přirozeným způsobem a doplňovali ji o další poznatky, které se týkají například správného dýchání nebo to, že lidé postižení zrakovou poruchou mají problém vyjádřit své hluboké city.
Všechny tyto metody byly velmi zajímavé a přinášely vždy něco nového. Nicméně řada výzkumíků se trápila otázkou „Proč nejsou tyto postupy úspěšnější?“. Přicházely a přicházejí mnohé informace o dosaženém úspěchu, nicméně spousta lidí docílila - i navzdory důsledné snaze - pouze omezené výsledky. To základní úskalí je v tom, že úspěch se dostavuje teprve tehdy, je-li člověk ochotný provést potřebné změny ve své mysli, ve způsobu života, a v tom, jak si tento život pro sebe zařizuje. Všechny úspěchy, tak jak je vidím i u svých klientů, jsou doprovázeny zásadními změnami v jejich životním stylu. Často to byly tak převratné změny, že zlepšení zraku bylo jen průvodním jevem celého procesu – což byl i můj osobní případ, kdy ke zlepšování mého zraku došlo v období, kdy jsem poměrně inzentivně pracovala na sobě a prováděla skutečně záasdní změny ve svém životě. Když jsem se zaměřila na to, co potřebuji dělat, abych byla v životě šťastná.
To velice dobře souvisí i s Batesovou teorií – šťastný člověk prochází menším stresem než nešťastný a stres nepříznivě ovlivňuje zrak.
Poškozený zrak vypovídá o tom, že nejsme sami sebou. Že své skutečné potřeby skrýváme a potlačujeme a žijene životy jiných nebo naopak žijene podle toho, jak si myslíne, že bychom měli žít. Je v tom hodně zahrnutá snaha po dokonalosti. Snaha vyhovět těm okolo, hlavně těm nejbližším, aby nám dávali svou přízeň a aby nás měli rádi. Touha po dokonalosti a touha zavděčit se...
Co to ale ta dokonalost je? Existuje? A dá se zavděčit všem?
Na obě tyto otázky je odpověď – Ne.
O co příjemnější a svobodnější je žít to, co skutečně jsne. Co je náš skutečný potenciál, náš talent. Být sami sebou. Být opravdový. Opravdovost a hlavně opravdovost sama k sobě je velkým tématem roku 2018 tak, jak ho vnímám u sebe, ale i u klientů, kteří přicházejí na konzultace.
Pustit se do hlubiny svého nitra může být občas ne úplně jednoduchá a poklidná cesta. Často ji provází strach. Strach z toho, že skutečně poznám, že skutečně uvidím. Ale věřte mi, stojí za to na ni vykročit a vytrvat.
Ne vždycky se dají oči "spravit" do té podoby, aby vyhovovaly současným kriteriím o tom, jak má naše oko vypadat podle tabulek a jak má podle nich vidět.
Ale vždycky jde "spravit" náš přístup k životu, náš pohled na svět. To, jak ho vnímáme a vidíme právě my. A jak nám v něm je.
Přeji vám, aby to, co uvidíte, vám přinášelo radost, klid a naplnění.
A budu vděčná, pokud si na část té cesty vyberete můj doprovod!